Fonetická báze (fabulace Toma)
Moje maminka pochází z vesnice Líšno ve středních Čechách. Na místním zámku se natáčelo několik dílů 30 případů majora Zemana a do rybníka, v němž Honza Zeman utopil své embéčko, jsem se chodil koupat, a tak mne nepřekvapilo, když mne přijela navštívit do velkoměsta, že byla udivena, co všechno moderní doba dnes nabízí. Moravská metropole není sice na úrovni Prahy /v Praze mají prý sklepy, v nichž jezdí vlaky/. „Říkají tomu metro!“ tvrdila mi matka a já se soucitně přikyvoval.
Když maminka za mnou do Brna přijela, viděla poprvé tramvaj. „Tak to jsou ty tramvaje,“ uznale pokývala hlavou, plna očekávání, co jí moderní vymoženosti Brna přinesou. „Mami, tady ale tramvaje nejezdí,“ řekl jsem a oba jsme uskočili před cinkajícím monstrem jedoucím směrm na Náměstí Svobody. Matka se zakabonila: „A co to tedy je?“ ukázala prstem na projíždějící soupravu. „To je přeci ŠALINA! Tady tramvaje nejezdí!“ opáčil jsem s pobavením. Moje maminka byla vystrašená, nikdy neviděla černochy, araby, žebráky, jen málo cikánů za život spatřila a zde měla celé panoptikum na několika málo čtverečních metrech. „Hlídej si peněženku, mami,“ připravoval jsem postupně svého rodiče na nástrahy moravské metropole. „A pojedeme tou šalinou?“ zeptala se, zatímco jsem zpozoroval ruku cikána jak jí zajíždí do kabelky a inzultoval jsem ho pražským hákem. „Ne, pojedeme busem,“ řekl jsem. „Jezdí tu šaliny, busy a trolejbusy, musíš si koupit lístek.“
Matka se zatvářila podivně. Poprvé po šestnácti letech se dostala z vesnice. Tam je největší událostí pojízdná prodejna přijíždějící každou středu na náves a tady jí pestrost velkoměsta nabízí vše pochopitelné i méně pochopitelné, každopádně hektické. „Lístky neprodávají v tramvaji? Totiž v šalině?“ zeptala se vystrašená maminka. „Také, ale je dražší, koupíme je tady v trafice a já ti vysvětlím, jak ji označit.“ Koupili jsme jízdenky. „Když jsem byla před válkou v Praze, označovaly se jízdenky strojkem, který vymačknul číslice tramvaje, aby průvodčí poznal, že nejedu na černo.“ Zasmál jsem se. „Ale mami, teď je to vše na fonetické bázi. Tyto strojky jsou minulostí.“ Stáli jsme na autobus 60 jedoucí k nemocnici Bohunice. „Fonetická báze?“ zatvářila se udiveně matka, zatímco se přibližoval červenobílý autobus. „Jasně, jedeme do Bohunic, nastoupíš, vložíš lístek do mechaniky fonetického aparátu, kde je snímač zvuku a řekneš nahlas PSYCHIATRIE BOHUNICE!“ Musel jsem se otočit čelem k přijíždějícímu autobusu, abych ovládl smích. „Tomáši, to jsou věci, víš na to už jsem stará.“ Vděčen své matce za návštěvu jsem opáčil: „Neboj, já ti to ukážu. Otevřely se dveře, a já vložil lístek do strojku, který mi označil zónu a řekl šeptem: „Nemocnice Bohunice, psychiatrie.“
Nikdo to naštěstí kromě matky neviděl ani neslyšel, ale jí jsem upozornil na to, že na ženský hlas je aparát méně citlivý, tak to musí říci hodně hlasitě. Autobus byl poměrně narvaný a lidi začaly se zájmem sledovat moji matku přistupující nervózně ke strojku. „No strč tam jízdenku a nahlas to řekni.“ Matčiny prsty nervózně zasunuly lístek do stroje, ozvalo se zapředení strojku a ona pronesla do ticha /stáli jsme na červené/ „PSYCHIATRIE BOHUNICE!“ No řeknu Vám, tolik udivených pohledů jsem nečekal. Řidič koukal do zpětného zrcátka, co se tam vzadu děje a jakýsi mladík automaticky pustil moji matku sednout. Matka, která zvládla na jedničku roli blázna, se s úsměvem a poděkováním posadila. „Ještě, že tě tu mám, Tomáši,“ pronesla a pak nám naskočila zelená.